Cypripedium
autor: © Pavel Heger
Více jak 50 doposud popsaných druhů rodu Cypripedium se přirozeně vyskytuje převážně v mírném pásmu
(výjimečně některé druhy zasahují až do pásu subtropů v Mexiku a Guatemale) severní polokoule. Pysk
cypripedií (stejně jako u blízce příbuzných paphiopedil či phragmipedií) je proměněn v oblý bačkůrek
či chcete-li střevíček, který tvoří důmyslnou past pro hmyz zajišťující jejich opylení. Tvar pysku
dal ostatně pojmenování našemu jedinému volně a vzácně rostoucímu zástupci tohoto rodu – Střevíčník
pantoflíček. Podzemní část rostliny je tvořena oddenkem s dlouhými drátovitými kořeny. Z oddenku po
rozmrznutí půdy a roztátí sněhu vyrůstají nové výhony, které v průběhu jara vykvetou obvykle jedním
až třemi (v případě Cypripedium californicum až dvanácti) působivými, ale křehkými květy. Souběžně
s tvorbou semeníků a dozráváním semen probíhá pod zemí diferenciace a vyzrávání nových výhonů, které
se stanou základem pro nadzemní část rostliny v následující vegetační sezoně. Na podzim při poklesu
ranních teplot k nule pak cypripedia zatahují.
Po rozšíření správné receptury vhodné pro laboratorní množení cypripedií v osmdesátých letech minulého
století, postupně dochází ke křížení botanických druhů a vzniku dnes už bezmála dvou set převážně
primárních hybridů. To umožňuje dříve sběratelské rarity přiblížit širšímu okruhu zájemců a snížit
tak tlak v podobě nelegálních sběrů na často jedinečné přírodní lokality. Primární hybridy navíc
oproti přírodním druhům mnohdy vykazují větší vitalitu, rychlejší vegetativní množení a mají větší květy.
Stanoviště: Výběr vhodného stanoviště je alfou a omegou úspěšného pěstování střevíčníků. Za ideální
lze považovat místo ve stínu osamoceného, vzrostlého a košatého listnatého stromu (avšak dostatečně
daleko od jeho paty). Dalším prostorem vhodným pro výsadbu je severní strana domu. Takováto umístění
poskytují rostlinám dostatek rozptýleného světla, chrání je před nebezpečným poledním sluncem a před
pozdně jarními přízemními mrazíky, které jsou schopny již plně se vyvíjející mladá pletiva zcela spálit.
Také nijak neomezují přirozené proudění vzduchu, které je nejlepší prevencí proti napadení patogenními
houbovými či plísňovými chorobami. Příliš hluboký stín má negativní vliv na bohatost kvetení. Přímé
slunce snášejí cypripedia pouze v ranních hodinách či případně na večer. Bezprostřední blízkost vzrostlého
stromu nebo jiných hustě kořenících rostlin zase odebírá rostlinám potřebnou vláhu a živiny.
Substrát: Dříve se vyskytovali různé (často tajné) receptury na složité směsi mnohdy obsahující rašeliník,
rašelinu, hrabanku, polystyren, písek a mnoho dalších lépe či hůře sehnatelných komponent. Při poctivé
přípravě substrátu uvedeného složení, pak bylo téměř zaručené, že rostliny nepřežijí první vegetační
sezónu. To posilovalo kult střevíčníků, jako rostlin pro vysoce specializované odborníky. Dnes se
nejčastěji doporučuje sázet cypripedia volně do půdy do čisté zahradní zeminy (bez jakýchkoliv úprav
nebo vylepšení). Aby to ale přece jen nebylo tak jednoduché (vždyť přece takové klenoty nemohou růst
hnedle vedle kopretin), tak taková zemina by měla být přirozeně hrudkující (při vysychání netvoří tvrdé
„spečené“ bloky, jak je tomu obvyklé u jílovitých zemin, ale rozpadá se na drobné hrudky), měla by mít
přibližně neutrální pH (vyjma vysoce kyselomilného Cypripedium acaule) a pro rychlé vegetativní množení
by měla obsahovat dostatek živin (ideální je černozem).
Výsadba: Nejlepším obdobím pro výsadbu je podzim (přibližně v rozmezí října a listopadu), tedy období
po ukončení vegetace a před zamrznutím půdy. Vlastní výsadbu je nejlépe provádět tak, že rostlinu položíte
na plochu zamýšleného umístění a kořeny volně, ve smyslu směru jejich předchozího růstu rozmístíte okolo
růstových výhonů. Tím získáte představu o potřebné ploše budoucí výsadbové jamky. Tu poté vyhloubíte
do hloubky cca 10 cm. Rostlinu do připravené jamky vsadíte tak, aby kořeny byly na dně jamky v horizontální
poloze a vrchol nejvyššího růstového výhonu byl zároveň s povrchem okolní půdy. Takto připravenou rostlinu
lehce zasypete připravenou zeminou. Zeminu nijak nestlačujte, ale pouze přiměřeně zalijte tak, aby
nakypřená půda přirozeně slehla. Povrch lze zamulčovat tenkou vrstvou jehličí nebo drceného listí.
Celý postup lze ve videoreportáži shlédnout na http://www.cypripedium.de/English/videos-e/videos-e.html
Choroby a škůdci: Největší hrozbou jsou pro cypripedia všemožní slimáci včele s nechvalně známým plzákem
španělským. Hlad těchto přivandrovalců je neutuchající a škody, které dokážou napáchat, mohou být opravdu
veliké. Není neobvyklé, když tito žrouti „ohlodají“ bázi bylinného stonku. Rostlina pak předčasně zatahuje
uprostřed vegetačního cyklu a není schopna asimilací doplnit dostatek zásob pro silný a zdravý růst
v následujícím roce. Cypripedia tak postupně slábnou, až během několika let opakovaných ataků odejdou docela.
Přes zimu pak podzemní části rostlin ohrožují z důvodu nedostatku jiné potravy hlodavci. V tomto případě bývají
ztráty fatální. Oproti slimáků, proti kterým se lze alespoň částečně bránit chemickými (Ferramol, Mesurol,
Vanish slug pellets), biologickými (parazitické hlístice Nemaslug) nebo mechanickými překážkami, v případě
hlodavců je obrana prakticky nemožná. Mechanické pasti jsou v době nejčastějších ataků (tj. v době
dlouhodobější souvislé sněhové pokrývky) totiž prakticky nefunkční. Jedinou možností tak pravděpodobně
zůstává staletími prověřený, pro boj s hlodavci od přírody plně vycvičený bojovník – kočka (nebo dvě).
Zvláště je potom třeba varovat před zimními kryty například z plsti nebo jiných netkaných textilií. Myši
tento materiál milují a cypripediím tento kryt stejně ničím neprospěje. Nejlepší zimní ochranou je dostatečná
vrstva sněhu (což, přiznávám, bývá v našich zeměpisných šířkách občas velký problém).
Poznámka: Při nákupu rostlin ať již z domácích nebo ze zahraničních zdrojů je nutné pamatovat na to, že
veškeré druhy orchidejí (a tedy i cypripedií) jsou součástí mezinárodní úmluvy CITES, jejímž úkolem je
ochrana ohrožených druhů živočichů a rostlin. Orgány státní správy tedy mohou od držitele těchto rostlin
požadovat doklad o jejich legálním původu.