Radek Zakostelecký

    S kubíčky, jak těmto dendrobiím důvěrně říkám, jsem se poprvé setkal začátkem 90. let minulého století. Jakmile se po revoluci otevřely hranice, začali jsme s přáteli orchidejáři navštěvovat botanickou zahradu v Linci, kde jsme s jejím tehdejším ředitelem panem Fuchsem navázali velmi přátelské vztahy. My mu vozili naše výsevy střevíčníků a Pilsner Urquell a on nás na oplátku nechával nahlédnout do jejich sbírkových skleníků. Tam jsem přišel i ke svému prvnímu Dendrobium cuthbertsonii. Pro mne to byl tehdy neznámý druh, a protože o něm téměř žádné informace u nás nebyly, nastaly s jeho pěstováním problémy. Rostlinka sice ještě vykvetla krásnými červenými květy, ale postupně chřadla a během několika let uhynula. Lepší zkušenosti jsem získal s druhem sekce Oxyglossum - Dendrobium laevifolium. Tato rostlina na rozdíl od Dendrobium cuthbertsonii v temperovaném skleníku velmi dobře prosperovala a každý rok pravidelně kvetla. Leč osud tomu chtěl, že jsem o ni také přišel. Ne však kvůli pěstitelské chybě, ale díky tak prozaické skutečnosti jako je stěhování. O starostech s nemovitostmi při jejich stavbě a prodeji se zde rozepisovat nebudu (kdo to zažil, tak ví, o čem píšu), ale řešit při tom ještě přesun všech rostlin, navíc po jistou dobu do provizorních podmínek, bylo v této době již nad mé síly. Z toho důvodu jsem se rozhodl prodat sbírku tilandsií liberecké botanické zahradě a část orchidejí uchovat mezi svými známými s tím, že si některé špeky odkoupím zase někdy v budoucnu zpět. Bohužel, nevrátil se mi ani jediný.

    Další setkání s Dendrobium cuthbertsonii nastalo až po letech prostřednictvím orchidejového fóra, jehož členové měli zkušenosti s jeho pěstováním víceméně negativní. To mě ještě na nějaký čas od jeho pěstování odrazovalo, ale krása tohoto druhu byla pro mne natolik neodolatelná, že jsem posléze několik rostlin od různých pěstitelů zakoupil. Po nastudování dnes již snadno dostupných informací na internetu o životních podmínkách tohoto druhu jsem se snažil zvolit pro jeho pěstování co nejlepší taktiku. Že to asi nebude snadné, bylo zřejmé hned od začátku. Vytvořit v kultuře podmínky vysokohorského mlžného pralesa, navíc pro tak titěrné rostlinky jako jsou kubíčkové, většinou nebývá jednoduché.

    Dendrobium cuthbertsonii pochází z Nové Guineje, kde roste v horách v nadmořské výšce 700 až 3000 metrů. Jeho stanoviště mohou být epifytická i terestrická, vždy ale dostatečně vlhká a osluněná. Teploty, které se v průběhu roku příliš nemění, zde v noci klesají k 5°C a během dne se pohybují kolem 25°C.

    Na základě těchto informací jsem zvolil následující postup a pěstování rozdělil do čtyř fází časově zhruba odpovídajících našim ročním obdobím. Protože rostliny při ošetřování často přenáším, mám je pro snadnější manipulaci umístěny v malé přepravce. Vzhledem k dosti extrémním podmínkám v mém skleníku bývá pro chladnomilné orchideje nejkritičtějším obdobím jaro. Se zvyšujícím se slunečním zářením zde dochází během krátké doby k výraznému zvyšování teploty a nadměrnému snižování vzdušné vlhkosti, což tyto rostliny nelibě snáší. Vzhledem k tomu, že větrám mimo střešních oken také protilehlými dveřmi v čelních stěnách, dochází při zemi k poměrně silnému vzdušnému proudění, takže se v této části skleník dost výrazně ochlazuje. A zde jsem našel to pravé místo pro své kubíčky! Jakmile se na jaře začnou optimální podmínky pro tyto orchideje ve skleníku zhoršovat, umístím bedničku na zem v blízkosti dveří vedoucích do garáže, odkud na rostliny vane i při relativně silném oslunění stále chladný vzduch (fáze 1). Zde zůstanou až do "zmrzlých", kdy putují na jejich letní stanoviště, které se nachází u severní zdi již zmiňované garáže (fáze 2). Rostliny jsou zde chráněny před rozmary počasí přesahem střechy a v odpoledních hodinách stíněny 50% stínovkou proti přímému slunečním zářením. V těchto podmínkách jim narůstá tmavě zelené olistění a květy mají i přes zdánlivý nedostatek světla sytě vybarvené květy. Podmínkou ovšem je, jak mám vyzkoušeno, že venkovní teploty nesmí přesahovat maximální únosnou mez 32°C. Poté se začnou dělat na Dendrobium vexillarius, které se jeví k vysokým teplotám asi nejméně tolerantní, skvrny na listech. Ostatní druhy této sekce, které zatím pěstuji, snáší tuto teplotu celkem bez problémů. Jakmile začnou na podzim hrozit ranní mrazíky, vracejí se kutbertsonka zpět do skleníku (fáze 3). Zde jsou na stejném místě jako na jaře až do nástupu pošmourného počasí, kdy už nehrozí nadměrné přehřívání skleníku. Teprve nyní se stěhují ze země na parapet, kde jsou přes zimu optimálnější světelné podmínky (fáze 4).

    V předchozích řádcích jsem se pokusil nastínit podmínky, v jakých mám dendrobia sekce Oxyglossum umístněna a v řádcích následujících se zmíním o jejich pěstování. Nejdříve začnu nádobami. Většinu svých oblíbených orchidejí sázím do keramických květináčů, a to z několika důvodů. Za prvé z hlediska estetického, což se někomu může zdát celkem zbytečné. Ale ruku na srdce. Nemá pěkná rostlina v pěkné nádobě své kouzlo? A navíc je alespoň pro mne hlína při pěstování orchidejí přirozenější materiál nežli plast. Dalším důvodem k používání keramických květináčů je jejich poréznost. Ta umožňuje lepší přístup vzduchu ke kořenům a také napomáhá k rychlejšímu vysychání substrátu. U chladnomilných orchidejí má keramika význam zcela zásadní, a to že při vysokých teplotách odpařováním vody z jejího povrchu ochlazuje kořeny. Problémem však může být někdy přesazování a u robustnějších rostlin nepomůže nic jiného než kladivo. Zatím jsem se ale nesetkal s žádným druhem sekce Oxyglossum, jehož kořeny by pevně přilnuly k povrchu květináčku. Je to pro mne zajímavé zjištění, jehož praktický význam vidím v tom, že navíc u tak subtilních rostlinek jako tato dendrobia jsou, problém s kladivem odpadá. Do jakých nádob sázet jsme probrali, zbývá čím je naplnit. Protože druhy této sekce jsou výrazně vlhkomilné, rozhodl jsem se pro použití dvou typů substrátu. Většina rostlin je zasazena v živém rašeliníku a několik dalších jsem dal na zkoušku do nastříhaných kořenů ostřice vyvýšené (Carex elata). Po třech letech pěstování musím konstatovat, že se mi rašeliník osvědčil lépe. Na rozdíl od ostřice déle udržuje vlhkost, a pokud vyschne, tak ji opět snáze přijímá. Navíc je běžně dostupný. Drenáž u těchto dendrobií vzhledem k používání velmi malých květináčků o průměru 4-7 cm nepoužívám. Další součástí péče o rostliny je zálivka. Záměrně píši péče, neboť vodní režim je všeobecně při pěstování vstavačovitých zásadní. S nadsázkou by se dalo říci: "Jak se kdo naučí zalévat, takové orchideje bude mít". Pro tak pěstitelsky náročné rostliny, jako jsou tato dendrobia, jsem zvolil VIP péči. Denně každou rostlinu prohlédnu a poté usoudím, zda je třeba ji zalít. To signalizuje na povrchu mírně oschlý mech světlejší barvou. Pokud ano, namočím květináček až po okraj do vody tak, aby se nenamočily listy. Ty jsou především u Dendrobium cuthbertsonii na vlhkost zvláště háklivé a bezprostředně reagují opadem. Dalším důležitým faktorem při pěstování takto citlivých rostlin je kvalita vody. Používám dešťovku o vodivosti 10 až 20 µS a zásadně je mimo Dendrobium laevifolium nehnojím. Po třech letech pěstování dendrobií sekce Oxyglossum tímto způsobem jsem na nich žádnou újmu nepozoroval, ba naopak. Nedávno mi jeden velmi zkušený pěstitel řekl, že podle vzhledu musím své rostliny asi dostatečně hnojit. A já mu na to odpověděl: "U mne tahle dendrobia ještě žádné hnojivo neviděla." V závěru této kapitoly se zmíním ještě o škůdcích. Zdá se mi, že pro většinu z nich nejsou tyto rostliny lákavým jídelníčkem až na jednoho. Rozhodne-li se však slimák dát si kutbertsonko k večeři, může to mít pro další život rostlinky význam zcela fatální. Z tohoto důvodu musí být ochrana obzvláště účinná. Používám léty prověřený postřik Mesurolem 50 WP pouze do okolí rostlin a zatím si ani na jedné slimáci nepochutnali.

    Dendrobium cuthbertsonii jsem si zamiloval hned z několika důvodů. Především pro jeho v poměru k rostlině obrovské květy vyskytující se v široké škále pastelových barev. Tak můžeme z jediného druhu vytvořit pestrobarevnou kolekci, která zřejmě nemá mezi orchidejemi konkurenci. Fascinující je také trvanlivost jednotlivých květů i celkové období kvetení. Moje největší kutbertsonko stále nakvétá z nových poupat a kvete téměř nepřetržitě. Nádherné jsou i samotné rostlinky. Tmavě zelené bradavičnaté listy na buclatých pahlízkách působí velice něžně a křehce. Tak pro tohle všechno jsem si vás, mí kubíčkové, tolik oblíbil!

    Ale nyní z jiného soudku. Tomu, kdo nemá na své rostliny dostatek času, bych tato dendrobia zřejmě nedoporučoval. Ne snad proto, že chci zpochybňovat jeho pěstitelské schopnosti. Hlavní důvod je ten, že zdánlivě i malá chyba může vést ke ztrátě rostlin a tím pádem i k pěstitelovu zklamání. Kdo si však trochu času na své miláčky každý den najde a má vhodné pěstitelské podmínky, ať si kutbertsonka pořídí. Pokud se mu jejich pěstování začne dařit, tak jejich kouzlu zcela jistě propadne. To mohu z vlastní zkušenosti potvrdit.

Zdroj:
Radek Zakostelecký - Květy z Luční