Pavel Heger

   Jihovýchodní výspa Francie má pro mne neopakovatelné kouzlo, charisma a také vůni. Do jara roku 2010 jsem tuto oblast navštívil pouze jedinkrát (během kraťoučké osmihodinové zastávky v kaňonu Verdon v roce 1998) a přesto si získala moje srdce a vzpomínky na krasové stráně a hluboké stěny kaňonu se mi nesmazatelně vryly do paměti. S povděkem jsem proto přivítal myšlenku navštívit tuto téměř pohádkovou krajinu v době jarního rozpuku a absence davů rekreantů z celé Evropy.

   První z celkem 42 průzkumných zastávek u italské vesničky Sorrivi, několik kilometrů před Janovem, byla (jak jsme v průběhu další cesty zjistili) pro naše putování charakteristická. A to jak z pohledu kvality lokalit a počasí, tak i z pohledu naprostého tořičového chaosu, který byl, je a bude bezpochyby úrodnou půdou pro speciální typ orchidejářů, německými kolegy přiléhavě nazvanými „Neuartenfetischisten“. Ale popořádku.

   Úvodní nadšení zchladil po prvních metrech průzkumu okolí nocležiště neutěšený stav travního porostu, kde ještě koncem 90tých let rostly stovky vstavačů. Namísto velkolepé přehlídky orchidejí jsme však nacházeli pouze loňské suché stvoly velkolepého bolševníku. Naštěstí ještě všechny plochy nebyly místními hospodáři opuštěny a tak se nám nakonec na terasovitých loučkách a dokonce i na místním fotbalovém hřišti poštěstilo narazit na četné populace 9 druhů vstavačovitých a až neuvěřitelně pestrou hybridní populaci tořiče, kterou jsme nakonec se značnou mírou nejistoty přiřadili k Oph. × arachinitiformis (Oph. fuciflora × sphegodes). Vlastní průzkum Provence jsme zahájili průjezdem velkolepého kaňonu vlků (Gorges du Loup) s několika úchvatnými vodopády. První botanické procházky nás za doprovodu lehkých přeháněk a mlh čekaly nad kaňonem na krasové planině v okolí obce Gourdon. V roce 1999 zde bylo při zájezdu Orchideaklubu napočítáno celkem 20 druhů orchidejí, avšak v době naší návštěvy zbylo díky intenzívní pastvě z kdysi bohaté pokladnice již jen pár „drobných“ v podobě několika okousaných růžic Orchis mascula ssp. mascula. Obdobný scénář mělo i několik následujících procházek při cestě přes Col de l’Ecre a v okolí vesnice Caussols. Na své spasení zde na podmáčených rašelinných loukách čekalo několik desítek růžic Dactylorhiza majalis a snad tisíce splihlých květů Narcissus tazeta.

   Teprve při průjezdu sedlem Col du Ferrier ustal nizoučký trávníček (nikoliv však drouboučký deštíček) anglického střihu a na nás začaly panáčkovat tmavě růžové květní klasy Orchis mascula ssp. mascula. Zdejší rostliny se vyznačovaly četnými až slévajícími se, výrazně nachovými skvrnami na květním stvolu i na listech. Mezi dalšími druhy se nám zde dokonce podařilo nalézt i první Orchis olbiensis. Hory nám tak, ještě než jsme se s nimi definitivně rozloučili, připravily malý předkrm před hody, které nás čekaly v okolí Saint-Vallier-de-Thiey. Pokles nadmořské výšky o 300 metrů přinesl nejen první sluneční paprsky, ale v poslední serpentině před zmíněnou obcí také bohaté nálezy především Orchis olbiensis, v jednom exempláři také ve vzácné albinické formě. S dalšími lokalitami v okolí kaple Chappele Saint-Luce a dále pak cestou na Saint-Cézaire-sur-Siagne utěšeně rostl i seznam nalezených druhů, například o Ophrys bertolonii nebo o překrásné jedince v oblasti vzácného Anacamptis papilionacea ssp. expansa.

   Vyhlídková trasa přes kaňon Gorges de la Siagne s kolmými, hladkými, ranními paprsky slunce zalitými vápencovými stěnami byla završena další bohatou nadílkou neuvěřitelně pestré směsi především tořičů později opět zařazených k Ophrys × arachnitiformis. Zářez ve svahu bezprostředně v dosahu silnice nám umožňoval botanizování přímo z okénka našeho vozu. Pomalou jízdou jsme tu nikoho omezit nemohli, protože jak jsme později zjistili, Francouzi před devátou nevstávají, natož pak aby se tak časně někam vypravili. Společnost zmíněné směsi dělaly mimo jiné Ophrys scolopax, Oph. × nouletii, Oph. fusca a kolonie 27 rostlin bohužel ještě nekvetoucího Limodorum trabutianum. Cestou směrem na Bagnols-en-Foret jsme byli nuceni zastavovat snad na každém kilometru. Díky nižší nadmořské výšce (okolo 300 m n. m.) již v příkopech vykvétaly druhy, které byly ve vyšších polohách pouze v růžicích. Mezi nejkrásnější patřily bezesporu mohutné a husté klasy Himantoglossum hircinum, na vlhkých loukách zvláště u Chateau de Grimes tisíce Anacamptis laxiflora a také první Serapiasy. Nominátní poddruh Anacamptis morio ssp. morio, který jsme nacházeli v kopcích byl vystřídán subspecií picta, která tvořila hybridy s A. laxiflora. Bohatá orchidejová loučka přímo na okraji Bagnols-en-Foret se vyznamenala především těžko uvěřitelnou spletí tořičů, mezi nimiž jsme často až po konzultacích s kolegy i literaturou, identifikovali Oph. apifera, Oph. scolopax, Oph. sphegodes, Oph. bertolonii spolu s hybridními roji Oph. × flavicans, Oph. × arachnitiformis a dokonce též Oph. × arachnitiformis × Oph. × flavicans.

   V okolí vesnice La Poručíci (jak vtipně překřtil pan Google obec La Lieutenante) jsme mohli seznam hybridů rozšířit o Serapicamptis × bevilacquae (A. morio ssp. picta × S. neglecta). Zvláštní, pro našince poněkud exoticky vyhlížející, mírně zvlněná suchá krajina s vlhkými prohlubněmi a soliterně rostoucími borovicemi Pinus maritima deštníkovitého tvaru, je domovem mimo jiné i pro Serapias olbia, S. vomeracea, S. neglecta či překrásné S. cordigera. Obdobná krajina doplněná korkovými duby, avšak se stejně bohatou orchidejovou skladbou nás čekala také v úseku mezi městy Gonfaron, Les Mayons a Vidauban.

   Záhadou pro nás zůstalo, kdo a kdy v jižní Francii vlastně pracuje. Po celou dobu naší cesty jsme totiž potkávali početné skupinky cyklistů všech věkových i výkonnostních kategorií a všude, kde to jen trochu šlo bylo vše plně automatizováno (benzinky, mýtnice či pokladny v supermarketu). Koupit tak skývu chleba nebo nějakou malou pozornost domů byl proto pro nás bezmála nadlidský výkon. Obchody ráno otevíraly (pokud se nám náhodou nějaký užitečný podařilo najít) nejdříve v 9:00 (a to včetně supermarketů), v poledne (rozuměj od 12:00 do 16:00) byl samozřejmě čas na siestu v kavárničce nebo restauraci a večer bylo třeba oslavit další příjemně prožitý den.

   Cestou domů nebylo možné vynechat okolí italského Janova a nepoohlédnout se po zdejším klenotu - Orchis patens. Těžiště výskytu tohoto vzácného vstavače je ve dvou poměrně malých oblastech oddělených od sebe Středozemním mořem. První z nich leží právě na pobřeží SZ Itálie a druhá pak v Alžírsku a Tunisku. Takto disjunktní areál nelze z lidského pohledu samozřejmě nechat bez řádného vysvětlení a tak vznikla řada teorií snažících se tuto záhadu objasnit. Jedna z nich mezi oběma oblastmi předpokládá v dávných dobách existenci pevninského mostu a jiná zase import druhu arabskými dobyvateli společně se senem pro jejich koně. Ať je však pravda jakákoliv, faktem je, že Orchis patens se v okolí Janova vyskytuje relativně často a snad stejně často tvoří na společných lokalitách s Orchis provincialis hybridní populace O. × subpatens. Nám se jej během necelých 24 hodin podařilo v čisté formě a stejně tak i jmenovaný kříženec nalézt na 4 lokalitách.

   Přes mírnou nepřízeň počasí jsme však nakonec měli to štěstí najít vše, co jsme najít chtěli a téměř vše co se najít dalo. Provence má pro mne stále zřetelnou a neopakovatelnou vůni bylin, do nichž se naše kolena bořila při fotografování a při přemítání nad pestrostí, fantazií a nespoutaností přírody, pro niž jsou a budou všechny lidské škatulky, jimiž se ji snažíme uchopit, nedostatečné a neúplné.