Ivo Dostál, Stanislav Gloc, Pavel Heger

   V souboji oblastí o to, která bude poctěna naší návštěvou a podrobena podrobnému (nejen orchidejovému) průzkumu v roce 2011 zvítězila náhorní plošina nalézající se cca 200 km od Madridu na jihovýchod mezi trojúhelníkem měst Cuenca, Teruel a Molina de Aragón. Oblast sice není pravou orchidejářskou Mekkou, nicméně je významná výskytem taxonu Orchis spitzelii subsp. cazorlenzis, který byl jedním z hlavních cílů naší cesty. Současně je tato oblast nesmírně cenná z pohledu krajinářského.

   Pohoří Serranía de Cuenca, na něj navazující Montes Universales a národní park Alto Tajo jsou tvořeny především vápenci a dolomity (na okrajích pak rudohnědými pískovci) na nichž příroda obvykle popouští uzdu své fantazii a svoji kreativitu nechává působit bez omezení. Úchvatné přírodní scenérie plné hlubokých kaňonů, propadání a vývěrů, vodopádů, travertinových kup a kaskád, jeskyní, skalních věží, mostů a dokonce celých skalních měst proto byly prakticky na denním pořádku. Pahorkatina, jejíž nadmořská výška se pohybuje nejčastěji v rozmezí 1300 – 1700 m n. m., je na mnoha místech rozdělena hlubokými kaňony, jejichž hloubka dosahuje místy až ke 300 metrů. Kolmé vápencové stěny poskytují dostatek vhodných útočišť pro mnohé dravce, mezi nimiž nelze opomenout především 3 druhy supů - supa mrchožravého (Neophron percnopterus), supa bělohlavého (Gyps fulvus) a především supa hnědého (Aegypius monachus), který je s majestátním rozpětím křídel dosahujícím až k úctyhodným 290 cm králem tamního vzdušného prostoru. Mnozí z nich nás denně na našich cestách provázeli. Vegetační kryt tvoří nejčastěji řídké dubové nebo borové lesy tvořené převážně borovicí černou (Pinus nigra var. salzmannii). Mimo orchidejí, které byly samozřejmě naším hlavním cílem, a fascinujících přírodních scenérií byla zajímavá noční setkání s jednotvárným zpěvem lelků připomínajícím kolovrátek či melodickým zpěvem skřivanů lesních, dále s pivoňkami, ploskorohy, otakárky a pozoruhodný byl i nález hřibu královského.

   Osídlení je v celé oblasti velice řídké, což je způsobeno především totální absencí jakéhokoliv průmyslu. Hlavní obživou je tak pro zdejší obyvatele pastva dobytka a v mnohem menším měřítku pak drobný obchod nebo drobná řemesla. Zoufalý nedostatek pracovních příležitostí je pak příčinou toho, že ve vesnicích dlouhodobě zůstávají pouze staří lidé, případně ženy. Ostatní pravděpodobně dojíždějí za prací do větších měst. Chudoba zdejších obyvatel, která je cítit na každém kroku, tak působí velice kontrastně k prakticky dokonalé a ve většině případů nově vybudované infrastruktuře (silnice, dálnice, železnice, tábořiště…). Až nás napadalo, že Španělsko se dostalo do svých hospodářských potíží tím, že všechny své finance prostavělo nejen v silnicích i toho nejnižšího řádu, ale i při budování turistických tábořišť s nezvykle nadstandardním vybavením. Návratnost vynaložených investic však zřejmě příliš vysoká nebude, neboť v době naší návštěvy byla oblast prakticky prosta sebemenšího turistického ruchu a to přesto, že z našeho pohledu byla pro turistiku ta nejvhodnější doba. Jaro bylo v plném rozpuku (což se na Středomoří a konec května může zdát trochu pozdě) a i teploty (zvláště přes den) byly příjemné. Možné ale je, že tato oblast na své objevení a příliv turistů teprve čeká.

   Jedním z mála méně příjemných překvapení byly snad jen nižší noční teploty, které často klesaly až k 6°C, a kterými jsme byli poněkud zaskočeni. Jeden z nás si na noc ve stanu a do spacáku oblékal nejen veškeré oblečení, které sebou měl, ale dokonce i utěrku na nádobí. Žel i tak se mu o tepelné pohodě jen zdálo. Zkrátka vysoká nadmořská výška, bez ohledu na roční dobu a jih Evropy, dělá své.

   Jaro v oblasti probíhá (ostatně jako všude ve Středomoří) poměrně hekticky. Svědčí o tom to, že během jednoho týdne, který jsme na lokalitách strávili, jsme měli možnost v plném květu pozorovat druhy od časně jarních (Dactylorhiza sambucina), po prakticky letní (Anacamptis pyramidalis), které v našich zeměpisných šířkách od sebe dělí dobré 2 měsíce. Dle internetového zdroje [4] by se v oblasti mělo vyskytovat na 45 druhů orchidejí, z nichž mnohé důvěrně známe i z našich luhů a hájů. Za dobu našeho bádání se nám (při respektování stejné taxonomie) povedlo ověřit celkem 35 druhů, přidat jeden statný ještě nerozkvetlý exemplář Himatoglossum hircinum (doprovázený mnoha semenáčky), který z oblasti uváděn není a nalézt několik (někdy i sporných) hybridů.

   Hlavním předmětem našeho zájmu byly zejména taxony Orchis spitzelii subsp. cazorlensis, Orchis „tenera“ a Anacamptis coriophora „martrinii“. U posledních dvou jsou názvy v uvozovkách, protože např. nomenklatura podle Kew Garden [1] nebo lit. [2] tyto taxony neuznává a považuje je jen za synonyma.

Orchis spitzelii subsp. cazorlensis, u některých autorů dokonce Orchis cazorlensis se liší od Orchis spitzelii subsp. spitzelii jednak svým areálem rozšíření – vyskytuje se ve Španělsku, na Mallorce a v Maroku, jednak morfologicky. Rozdíl však není velký. Květy jsou obvykle světlejší, přilba je uvnitř méně tečkovaná nebo vůbec bez teček a nejnápadnější je větší pysk, který je delší i širší a více rozprostřený.

   Orchis „tenera“ je sice považován některými autory za samostatný druh, ale jak již bylo řečeno, uvedená literatura ho považuje jen za synonymum taxonu Orchis mascula subsp. mascula. „Tenera“ se má lišit od nominátního druhu menšími květy a kratší ostruhou. My jsme viděli exempláře, které sice většinou měly menší květy a byly menšího vzrůstu, ale mezi nimi byly exempláře, které nebylo možné odlišit od klasického Orchis mascula subsp. mascula. Podle toho, co jsme viděli, souhlasíme s názorem, že se jedná maximálně o formu.

   V posledním případě nomenklatura Kew Garden [1] uznává jen taxon Anacamptis coriophora bez poddruhů. Lit. [2] uvádí dva poddruhy, a to A. coriophora subsp. coriophora a A. coriophora subsp. fragrans. Je třeba podotknout, že někteří autoři neakceptovali rozdělení rodu Orchis na Orchis, Anacamptis a Neotinea a uvádějí tedy Orchis coriophora. Lit. [2] považuje „martrinii“ za varietu k A. coriophora subsp. coriophora. Liší se od něj nápadně tlustou ostruhou a prodlouženou přilbou. Tyto exempláře jsme viděli na jedné lokalitě, byly tam ale i exempláře, které tyto znaky neměly. Pro zajímavost: květy u typické „martrinii“ měly stejný pach (údajně po štěnicích) jako nám známé rostliny např. od Bratislavy. Na jiné lokalitě v nadmořské výšce 1300 m jsme viděli coriophory, které vypadaly jako subsp. coriophora, ale voněly jako subsp. fragrans. Celá tato složitá záležitost má jednoduché řešení v souhlase s [1] – uznat jen jeden taxon Anacamptis coriophora. Buttler [3] píše (volná citace): „Tvar a vůně květů jsou značně proměnlivé. Extrémní formy se nápadně liší, přechodné formy jsou časté. Poddruhy se proto sotva dají rozlišovat.“

   Tím ovšem taxonomické problémy zdaleka nekončily. Další oříšek si pro nás připravila nádherná lokalita v sousedství kempu nad městečkem Orihuela del Tremedal. Spolu se statnými jedinci Anacamptis morio subsp. morio se tu vyskytovala silná kolonie rostlin blízkých spíše Anacamptis morio subsp. champagneuxii. Po velmi detailním ohledání jsme identifikovali několik menších skupin lišících se od sebe především bohatostí kresby na pysku (rozdílnost mezi skupinami tedy ukazovala na generativní rozmnožování). V rámci skupin pak byly rostliny v kresbě identické a tudíž vzniklé četným vegetativním množením typickým pro poddruh champagneuxii. Na otázku jedná-li se poddruh champagneuxii nebo jeho křížení s nominálním poddruhem morio tak musel odpovědět až německý kolega Baumann prostřednictvím svého průvodce [5] v němž píše, že poddruh champagneuxii se vyskytuje pouze do výšky 1500 m n. m. Vzhledem k tomu, že jsme momentálně nalézali ve výšce 1633 m n. m., muselo se tedy zákonitě jednat o křížence obou poddruhů.

   Své polínko do taxonomického ohně si samo sebou musely přiložit také tořiče. Především sporný a vysoce variabilní taxon Ophrys castellana. Databáze Kew [1] tento taxon eviduje jako široce rozšířený Ophrys × arachnitiformis, vzešlý křížením Oph. fuciflora a Oph. sphegodes (Oph. fuciflora se v současnosti v oblasti nevyskytuje). Častým zpětným křížením s Oph. sphegodes vytváří bohaté směsi barev okvětních plátků, tvarů pysku a kreseb na něm. Přidá-li se do procesu ještě Ophrys scolopax, mají převážně mladí orchidejáři řadící se ke skupině „Hybridfanatiken“ plné ruce práce a plnou hlavu starostí.

   Z dalších zajímavých nálezů nelze opominout ještě nápadně žlutavou formu Cephalanthera damasonium, fialovolisté Epipactis helleborine subsp. tremolsii (v oblasti známý pod synonymem Ep. cardina) a Epipactis kleinii (oba kruštíky měly do květu ještě bohužel pár týdnů), teprve nakvétající, ale již notně statné jedince Dactylorhiza elata či Limodorum abortivum vyrůstající z holé, erozí obnažené země, desítky metrů vzdálené od jakýchkoliv stromů, v tomto případě několika borovic.

   Serranía de Cuenca je krásnou přírodní oblastí, která uspokojí i ty nejnáročnější milovníky přírody. Není ani tak nedosažitelná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vždyť letecky se dostanete do Madridu za 2,5 hod a zapůjčeným autem jste za dvě hodiny (pokud v Madridu nezabloudíte) v ráji.